PROHLÍDKA KOSTELA SV. VINTÍŘE

Milí návštěvníci,
vítáme vás na Dobré Vodě, kde spolu navštívíme jediný farní kostel na světě, který je zasvěcen svatému Vintíři.
Před kostelem vidíme snímky, které dokumentují stav obce před zabráním tohoto území vojskem jako vojenského výcvikového prostoru. V domě, kde je nyní Muzeum doktora Šimona Adlera bylo velitelství tohoto území. Ostatní domy byly zničeny, nebo sloužily jako skladiště. Ke stejnému účelu sloužil i kostel, proto ho vojáci nechali stát a nezničili ho jako kostely ostatní. Jak vypadal vnitřek kostela před a po armádě ukazují snímky na vratech. Do kostela procházíme mříží, kterou navrhl bavorský úmělec a zhotovil jí spolu s českým úměleckým kovářem. Skleněná koule je také z Bavorska. Po nasvícení se v ní rozzáří spousta vzduchových bublinek jako hvězdy. Sklo totiž ztuhlo rychleji, než bublinky vyprchaly. Ale s nimi je to určitě hezčí.
Podle autora koule přestavuje svět, kříž Krista a bronzové plameny představují Ducha svatého.
Nyní něco k historii kostela. Ten zde stával zřejmě od nepaměti. Nejdříve malá, dřevěná svatyně podle silné žárové vrstvy objevené při hloubení základů oltáře, pak již zděná, podle středověkých částí zdiva zde v kněžišti a nakonec byla na počátku století osmnáctého postavena tato budova kostela. Ale ještě během tohoto století byla dvakrát přestavována vzhledem k nárůstu počtu poutníků. Ti sem přicházeli s prosbami o přímluvu ke svatému Vintíři, které byly často vyslyšeny a také za léčivou vodou, kterou si i vy můžete odnést sebou. Bývaly zde lázně, na místě Muzea Šimona Adlera. Složení vody máte uvedené v kapli s pramenem.
Ještě než se dostanu k výzdobě kostela, chtěla bych vás velmi stručně seznámit s osobou samotného světce. Původně byl Gunther zemským pánem v Duryňsku. A nebyly mu žádné světské radovánky cizí. Až ve zralém věku svůj život přehodnotil a vstoupil od kláštera Niederalteich na Dunaji u Degendorfu. Jak se musel pokořit, když jako novic před věčnými sliby musel vynášet ráno nočníky daleko mladším mnichům. Později odešel jako poustevník na bavorskou stranu Šumavy, kde v roce 1011 zakládá klášter a osadu Rinchnach. Tehdy žil v nedaleké poustevně, kde je nyní kaple Frauenbruenel. O té se také ještě zmíním. Odtud odešel na českou stranu Šumavy a usídlil se natrvalo v poustevně pod vrchem Březník, asi 40 minut pěšky od nás. Nebyl jen poustevníkem, ale také obnovil starou keltskou obchodní stezku, pracoval v diplomatických službách a založil klášter v Uhrách.
V říjnu 1045 pobýval na hradě Prácheň u Horažďovic kníže Břetislav s biskupem Severiem, česky Šebířem. Kníže zde lovil v šumavských lesích.
Rozhodl se, že navštíví svého známého, poustevníka Vintíře. Ten byl snad i Břetislavovo kmotrem. Ale poustevník Vintíř byl již na smrtelném loži, přijal od biskupa Šebíře poslední svaté přijímání a vyslovil své poslední přání. Chtěl být pohřben v benediktinském klášteře. To se stalo dne 9. října 1045 a tedy knížecí družině nezbývalo, než aby jeho tělo vzali sebou do Prahy, do břevnovského kláštera. Tam pak měl slavný pohřeb, na kterém byl i opat sázavského kláštera, svatý Prokop. Toho vám také ukážu na oltáři. Hrob Vintíře je dodnes znám, je na čestném místě v bazilice svaté Markéty, ale ostatky během husitských válek zmizely.
A nyní k výzdobě kostela. Po roce 1990 se kostel vrátil církvi a za pomoci z německé strany byl opraven a v roce 1995 opět vysvěcen. Ale zůstával prázdný. Mezitím koupila bývalou školu proti kostelu světoznámá sklářská výtvarnice paní Vladimíra Tesařová se svým manželem. Jako hluboce věřící jí bylo líto, že kostel je prázdný. Proto předložila tehdejšímu biskupovi v Českých Budějovicích návrh na vytvoření oltáře, přesně řečeno oltářního retabula, což je oltář s plastikami. Po schválení návrhu namalovala uhlem skicu stejné velikosti jako je oltář. A podle této skici začala modelovat jednotlivé díly oltáře. Každá část, i desky v pozadí jsou nejdříve takto vymodelovány. Na hliněný model nalila sádru a po jejím ztuhnutí hlínu vymyla. Sádrový negativ pak ještě vypálila v peci. A v této formě tavila sklo. Barva skla připomíná původní barvu skla od gotiky až po renezanci, kterou známe z muzeí.
Do formem vkládala skleněné tyče, ale muselo to být množství takové, aby po roztavení byla forma přesně vyplněna, nic nechybělo, ale také nic nepřetékalo. Asi po třech týdnech, kdy se teplota stále snižovala, vzala paní Tesařová do ruky kladívko a začala sádru otloukat. Zle bylo, pokud se sádrou odlétl i kousek skla. Po otlučení sádry se musí na odlitku opatrně broušením odstranit poslední zbytky sádry a povrch vyrovnat. Takto autorka pracovala na třech místech v republice, tedy zde, na Dobré Vodě, pak na Zbraslavi, kde má původní domov a ještě v jedné pronajaté sklárně u Jalonce. Poté, co se sem svezly všechny části, tak začala namáhavá práce s lepením jednotlivých částí. Nejdříve desky v pozadí na kovové nosníky a na ně další části a postavy. Jsou to vlastně velké skleněné puzle. Náklady byly hrazeny od mnoha sponzorů, jejichž jména jsou na pamětní desce zvenku na kostele.
Práce na oltáři byla dokončena po dvanácti měsících v roce 2001. Váha skloviny je nepřestavitelných 5 tisíc kilogramů.
A nyní se můžeme seznámit s postavami na oltáři.
Nejdříve latinský nápis úplně nahoře. Je to citát z evangelia svatého Jana a zní: nikdo nemá větší lásky, než ten, který za své přátele položí život. To se nevztahuje jen na Ježíše z Nazareta, ale na všechny lidi, kteří jsou ochotni pomáhat druhým mnohdy i s nasazením života, například při léčbě coronaviru a nebo kdykoliv věnujeme druhému člověku něco ze svého, čas, peníze, třeba i úsměv.
Pokud začneme z pravé strany zdola, tak zde máme bratry svatého Cyrila a Metoděje. Vedle nich je svatý Václav a pak svatý Jan Křtitel, patron benediktýnů, ke kterým svatý Vintíř patřil. I kostel v Rinchnachu, který založil, je zasvěcen sv. Janu Křtiteli.
Nahoře zprava je svatý Gothart, opat, kterému skládal svatý Vintíř sliby pokory, chudoby a poslušnosti. Uprostřed je svatý Jindřich druhý, císař a král, příbuzný svatého Vintíře a bratr svaté Gizely. Tu máme pak na druhé straně oltáře. A ještě zbývá babička svatého Václava svatá Ludmila se šátkem v rukou. Tím byla v září 921 na rozkaz snachy Drahomíry uškrcena. Volba způsobu vraždy nebyla náhodná. V té době se věřilo, že mučedníkem se stane jen ten, kdo prolije krev.  Na místě vraždy na Tetíně se začaly udávat zázraky. Proto tam nechala Drahomíra vystavět kostel svatého archanděla Michala, aby tyto zázraky byly přičítány jemu a ne její tchýni.
Uprostřed je scéna ukřižování. Pod křížem stojí Máří Magdaléna, pak Panna Maria se svatým Janem, kterým říká Ježíš z kříže „to je Tvůj syn, to je Tvá matka. A další, přímo akční scéna, kdy si vojáci chtějí rozříznout šat Ježíše, který byl jejich trofejí. Ale voják sedící na zemi jim říká, že bude lepší o něj hrát kostky, protože by takto nikdo nic neměl.Tím se naplnilo i proroctví ze Starého zákona.
Na levé straně dole máme svatého Vintíře s nápisem na opasku Guntherere. Nad ním je svatá Anežka Česká, královská dcera, která také pohrdla světskou slávou a založila 1231 klášter v Praze Na Františku. Vedle ní s řetězem v ruce je svatý Prokop, opat sázavského kláštera. Ten byl i na pohřbu svatého Vintíře. Na konci řetězu by měl být čert. Podle legendy zapřáhnul svatý Prokop čerta a oral s ním. To je podobenství, že své špatné vlastnosti nemáme jen potlačovat, ale opačně snažit se je využívat pro dobro druhých. Svatoprokopská brázda na Sázavě je vlastně tisíciletá obchodní stezka, které i zde na Šumavě jsou dodnes patrné. I kousek od Dobré Vody, kudy procházela Vintířova stezka.
Vedla svatého Prokopa je svatý Vojtěch, na západě známý pod biřmovacím jménem Adalbert. V ruce má pádlo, kterým byl omráčen a později i zabit, když vstoupil jako misionář na posvátné území pohanských východních Prusů. Jeho tělo bylo vykoupeno polským knížetem a slavnostně pochováno ve Hvězdně. Tak se stal hlavním polským patronem. Byl také druhým pražským biskupem. Dvakrát z Čech utíká, protože obyvatelé tíhli spíše k pohanství. Po prvním útěku přivedl z Itálie do Prahy benediktýnské mnichy a pro ně byl založen klášter v Břevnově. Zde byl svatý Vintíř pochován.
Vedle něj s biskupskou berlou je svatý Wolfgang, biskup z Řezna, který v roce 973 spoluzakládal biskupství v Praze.
Pod ním je první křesťanský král Uherska, svatý Štěpán, maďarsky Ištván, se svou ženou svatou Gizelou, sestrou svatého Jindřicha. Oba stavěli v Uhrách první kostely. Proto je u nich stavitel s plánem kostela. Svatá Gizela dožívá svůj život v klášteře Niederburg v Pasově. Její hrob je vždy krásně vyzdoben, všechny texty jsou i v maďarštině, protože se poslední místo jejího odpočinku stalo národní poutní svatyní Maďarů.
A zbývá uprostřed svatý Jan Nepomucký. Je zároveň třetím bavorským patronem, najdeme ho v Bavorsku na každém mostě, je mu zasvěcen nejbližší kostel v Bavorské Rudě a také mnoho lékáren nese jeho jméno. Bavoři jsou zřejmě na něj hrdí, když podle legendy raději zemřel na mučidlech, než aby Václavu čtvrtému prozradil zpovědní tajemství královny Žofie, což byla bavorská princezna Sofia. Příčinou této brutální smrti dne 20.března 1393 byla však pomsta Václava čtvrtého za to, že jako notář arcibiskupa Jana z Jenštejna, potvrdil během nepřítomnosti krále v Praze volbu nového opata v Kladrubech. Václav čtvrtý chtěl po smrti starého opata povýšit opatství na biskupství a svého kamaráda zde dosadit za biskupa. Tělo svatého Jana Nepomuckého bylo ten den večer svrženo z Kamenného mostu do Vltavy. Názem Karlům most pochází totiž až od Karla Havlíčka Borovského, tedy z konce 19. století.
Z roku 2003 pochází Křížová cesta. Ta začíná soudem Poncia Piláta, římského místodržícího v Judei nad Ježíšem z Nazareta.
Podle římského práva byl Ježíš nevinnen a Poncius Pilatus ho chtěl osvobodit. Ovšem žalobci vyhrožovali Pilátovi tím, že na něj budou žalovat do Říma, protože nechce odsoudit toho, kdo se vyhlašuje izraelským králem. Toho se Pilát zalekl, Ježíše odsoudil, ale nechal si přinést misku s vodou a obřadně si umyl ruce, že nemá s krví Ježíše nic společného. A toto rčení se používá dodnes, když se někdo chce od svého skutku alibisticky distancovat. Křížová cesta pokračuje až k ukřižování. Po sejmutí z kříže bylo tělo Ježíše položeno do náruče jeho matky. Tomuto zpodobnění se říká Pieta. Kolik matek oplakává své syny, kteří umřeli jen proto, aby bohatý byl bohatším a mocný mocnějším. Pak následuje uložení do hrobu. Zde se výtvarnice nechala inspirovat středověkými mistry. Samozřejmě ví, že se jednalo o jeskyňku, ke které byl přivalen kámen. Ovšem tako křížová cesta má ještě zastavení patnácté, zmrtvýchvstání. To je zde jen na fotografii, protože skleněná plastika je umístěna v kapli Frauenbruenel na místě, kde měl svatý Vintíř svou poustevnu. Bez zmrtvýchvstání by asi žádný kostel nestál.
Z roku 2006 je zde svatý Vintíř v životní velikosti. Tato socha se skládá ze 4 částí, hlava, trup, dolní část oděvu a ruka.
Naposledy z roku 2010 je zde díky Spolku svatého Vintíře menza, tedy oltářní stůl, kde se připomíná poslední večeře Ježíše Krista. Pak ambon, pult, od kterého se čte z Bible, s písmeny alfa a omega, protože u Boha je začátek i konec. A pak ještě velké jesle s mnoha zvířátky. Pes uprostře dole má i jméno, je to doga paní Tesařové, Hermína. Pohřebená je nad kostelem u lesa, ale paní Tesařová má již další Hermínu druhou.
Za zmínku stojí ještě dřevěná socha Panny Marie českokrumlovské.
Kamenný originál ze středověku je však od 19. století ve vídeňském úměleckém muzeu. Středověké, takzvané půvabné české Madony se vyznačují profilem postavy ve tvaru písmene S a hlavy matky a syna jsou od sebe vzdáleny.
Konkrétně tako česká Madona je však z Bavorska, jako dar posledního německého kněze, který zde sloužíval. Sochu také vyřezala žena, švagrová tohoto kněze.
Původní varhany se nezachovaly, tyto jsou z roku 2116, ale neúplně nové. Byly vyřazeny z německého kostela, ale český varhanář je dal opět dohromady.  Schodiště na kůr je nové, ze sponzorských darů.
Lavice jsou také darem z Bavorska.
Doporučuji vám navštívit i další skleněná díla paní Tesařové. Je to druhý skleněný oltář na světě v kostele na náměstí v Domažlicích, skleněné ruce u pramene na místě bývalé Hauswaldské kaple u Srní, či dvojitou skleněnou sochu svatého Jana Nepomuckého v Čepicích u Sušice, kteá stojí na starém mostě přes Otavu. Je to jediná venkovní skleněná socha na světě. Najdeme však po Čechách více děl této vynikající sklářské úmělkyně.
Tak, to by bylo snad vše z mé strany. Ještě více o světcích zde zobrazených a o Dobré Vodě najdete na internetu i se spoustou fotografií.